Zlatý standard v 19. století

V době stříbrného standardu byly papírové peníze kryty stříbrem. V praxi to znamenalo, že bankovky mohly být ve stejném kurzu zpětně směněny za stříbro. Počátky tohoto principu datujeme do třetí čtvrtiny 16. století, kdy se v Bolívii v oblasti hory Cerro Rico (v překladu Bohatá hora) nalezla rekordně rozsáhlá stříbrná ložiska. Stříbrný standard byl později nahrazován zlatým standardem. I vyspělé státy s velmi progresivní vládou ale uplatňovaly až do konce 19. století stříbrný standard.

Zlatý standard se tedy – jak jsme právě naznačili – nezavedl naráz. Hlavním důvodem opatrného postupu byla především obava o stabilitu měny a snaha neutratit nadbytečné množství jak finančních zásob, tak nerostných surovin. Nejprve se ke zlatému standardu obrátila Velká Británie. „První vlaštovkou“ byl s největší pravděpodobností fakt, že roku 1717 Isaac Newton významně nadhodnotil zlato oproti stříbru. Myšlenka se rychle dostala do kolektivního lidského povědomí. Občané aktivně směňovali stříbro za zlato i za cenu toho, že na výměnném obchodu ve výsledku prodělali. Mít doma alespoň nějaké zásoby zlata zkrátka nově představovalo důkaz vysokého sociálního postavení, často dokonce společenské exkluzivity. I přes stále se zvyšující prestiž zlata omezila Británie až v roce 1774 držení stříbra ve funkci zákonného platidla. O čtrnáct let později pak tamní mincovny zcela přestaly razit stříbro.

Zejména na stabilní a solidně zabezpečené státy působily ekonomické postupy Velké Británie inspirativně. Na tento princip se přecházelo v Belgii, Německu, Holandsku, Švýcarsku, Francii a v Nordických zemích. Také Spojené státy zavedly v roce 1873 zlatý standard. Místní politický vývoj ale vedl ke krátkodobému návratu ke stříbrnému standardu, což nakonec na počátku roku 1893 vyvolalo národní hospodářskou krizi. Když zlaté rezervy klesly pod hranici 100 miliónů, bylo jasné, že státní pokladna nebude schopna do budoucna vyměňovat zlato za bankovky nebo stříbrné mince. Americe se kromě toho brzy přestalo dostávat i stříbra. Krize vyústila v uzavření mnoha stříbrných dolů. V červnu se situace začala rapidně horšit, téměř tři milióny zaměstnanců – zejména z jihu a západu Spojených států – přišlo o práci. Následující tři roky byly pro nemálo rodin obdobím hladu, ztrát, nemocí, bídy a utrpení. Teprve za vlády Williama McKinleyho (1843–1901; prezidentem zvolen roku 1897), republikána a zastánce zlatého standardu, se hospodářská krize upokojila.

Bez nadsázky se říká, že Ameriku tehdy od záhuby zachránilo právě zlato. Na závěr článku se ale sluší připomenout, že o zlatý standard se už od jeho prvopočátků vedou poměrně vášnivé spory. Na jedné straně působí uklidňujícím dojmem, že jde de facto o slib vlády občanům: Vláda se zavazuje, že bude udržovat stabilní kurs měny vzhledem k určité hmotnosti zlata. Tak může za jistých podmínek dojít ke snížení inflace. Na druhé straně někteří ekonomové upozorňují na nevýhody – zlatý standard prý nemusí nutně platit za „všelék s rychlými účinky“. Některými je dokonce vnímán jako umělá a nepřirozená regulace bránící rozletu mezinárodního obchodu. Je třeba si uvědomit také na to, že kontrola úniku zlatého kovu se mnohým státům jeví jako neřešitelný úkol. A na objevy zázračných zlatých nalezišť je radno spíš věřit, než na ně spoléhat.

Michaela Kašičková