Zlato v první světové válce

Je nesporné, že cenné předměty během ekonomické krize ztrácejí u obyčejných lidí na důležitosti. Bývá jich nedostatek, a pokud je někdo zrovna má, použije je raději jako prostředek směny. Koho by také těšilo samolibě se producírovat v drahých látkách a věšet na sebe zlaté šperky, když není co do pusy? Také během první světové války bylo zlato ve stavu hlubokého úpadku. „Lidi konstantě trápilo, čím nakrmit sebe a děti. Chléb byl tehdy doslova nad zlato. Občané za pytel mouky nosili Ottovy naučné slovníky, hodnotnou krásnou literaturu nebo právě zlaté šperky,“ vysvětluje Dalibor Státník, ředitel Státního okresního archivu v Mělníku. Strachem a hladem trýznění občané se podle Státníka bez výčitek vzdávali dokonce památečních rodinných šperků a snubních prstenů.

Bezprostředně po válce se situace proměňovala. Rokem 1918 se v Československu formou lidové sbírky zakládá zlatý národní poklad. Současně se také formuje prototyp pravé „lady“, k níž zlatý šperk neodmyslitelně patří. Vzpomeňme třeba na prvorepublikové filmy – tam se to takovými dámami v podání Nataši Gollové, Adiny Mandlové, Lídy Baarové, Zity Kabátové, Růženy Šlemrové, Antonie Nedošinské nebo Evy Gerové jen hemží. Ale zatímco slečny a paní v Československu se zlatem ještě dlouho krášlily s lehkou hlavou (politici se totiž až v roce 1929 rozhodli, že Československo splatí tři miliardy korun – šlo o jakousi platbu za osvobození), u našich sousedů alespoň trochu patriotsky smýšlející „Damen aus besseren Kreisen“ nosily vedle zlata i vrásky na čele.

Podle mírové smlouvy, kterou s Německem ve Versailles v roce 1919 podepsaly vítězné mocnosti, bylo Německo stanoveno viníkem první světové války. Viselo na něm břemeno těžkého dluhu: Muselo splatit 269 miliard zlatých marek, což je pro představu 96 tisíc tun zlata. S ohledem na tehdejší stav ekonomiky a platové podmínky se tento závazek jevil Němcům jako neuhraditelný. V roce 1924 enormní reparace německou ekonomiku de facto zlikvidovaly. Roku 1929 byly potom sníženy na 112 miliard zlatých marek a vyměřen splátkový kalendář až do roku 1988. V době světové hospodářské krize ale stát nezvládal splácet ani takto snížený dluh a opět začal vydávat dluhopisy.

Nakonec až 3. října 2010, devadesát dva let od konce první světové války, Německo zaplatilo poslední splátku válečného dluhu, dlouhodobě převedeného na účty soukromých finančníků. Finální úhrada 70 milionů eur tak uzavřela bezmála stoletou „zadluženou etapu“, jejíž úvodní perioda podle některých historiků a ekonomů přispěla k rozvoji a – ať už dobrovolné, nebo vynucené – adoraci nacistického režimu a tím ke vzniku druhé světové války. Třeba v Zeměpisu světa (v anglickém originálu Encyclopedia of World Geography) se píše, že už v listopadu 1923 se začaly vytvářet první nacistické organizace právě jako „důsledek neschopnosti demokratické republiky zvládnout potíže“. Upozorněme, že nacismus měl raketový nástup možná také proto, že Hitler v rámci své kampaně přislíbil válečné reparace kompletně pokrýt. Když se ovšem v roce 1934 stal vůdcem Třetí říše, na vyřčené závazky rázem „zapomněl“.

Michaela Kašičková