Jak z krize ven?

O uzdravení poválečné společnosti usilovaly různé politické směry různými způsoby. Tak došlo k tomu, že 50. léta 20. století se nesla ve znamení počátku studené války mezi euroamerickým a sovětským blokem, začátku dualismu dvou supervelmocí. Každá se prala po svém a k uzdravování toho bylo mnoho. Ale i uvnitř velmocí šlo najít propastné rozdíly. Podívejme se třeba na Velkou Británii a Spojené státy americké.

Bosé nohy a nemyté uši

Velká Británie si do padesátých let přinesla zátěž, kterou nesla na bedrech ještě z války a druhé poloviny 40. let. Válčení totiž připravilo Británii o čtvrtinu veškerého bohatství; v letech 1939–1945 přišla o třetinu svých zásob zlata a čtyři miliardy dolarů v cenných papírech. Zadlužování nebralo konce ani po válce. Zoufalá země požádala o pomoc Spojené státy americké. Získala tak od Států prostředky ve výši 3,75 miliardy dolarů. Přidala se také Kanada, která poskytla 1,25 miliardy dolarů. K rozvoji britské ekonomiky pomohly pak hlavně finanční prostředky ve výši 3,3 miliardy dolarů, jež země obdržela v rámci Marshallova plánu (Plán evropské obnovy, European Recovery Program; projekt přijatý Kongresem 3. dubna 1948 s cílem zabezpečit americké úsilí pomoci poválečné Evropě). Britská vláda dále vypracovala vlastní ekonomický plán a od roku 1948 se začala více soustředit na podporu exportních odvětví. Snahy se ale minuly účinkem a v roce 1949 došlo k další krizi platební bilance a devalvaci měny.

Obyčejní občané také proto „marshallovskou“ pomoc nijak významně začátkem padesátých let nezaregistrovali – britská společnost se spíš rozdělila na bohatou a chudou. Nebylo výjimkou, že v jedné posteli spalo osm dětí. Lidé neměli na boty a školáci dostávali od učitelů rákoskou za špinavá kolena a neumyté uši. Na vodu ale prostě nebylo. Strava chudá na bílkoviny a vitaminy vedla k podvýživě a chorobám. Úmrtnost lidí všech věkových skupin včetně novorozenců a kojenců byla katastrofálně vysoká.

Beatnici a rozhněvaní mladí muži

Částečně i bída vedla k vytvoření nového uměleckého směru. Tvorba Rozhněvaných mladých mužů (anglicky Angry Young Men; za všechny John Wain, Kinglesy Amis) byla levicově orientovaná, kritizovala britskou morálku. Díla spojuje jeden stěžejní námět – hlavní postava, ideálně čerstvý absolvent univerzity, má začít kariéru v komerční společnosti. To však odmítá, protože má k systému založeném na komerci odpor. Hrdina se plynutím času nakonec se společností sloučí a stane se tak součástí systému, jenž mu byl odporný. K takovému konci jej – jak bylo naznačeno – dovedou nedostatek, nouze a hlad, do jisté míry i sešněrované konvence a konzervativní společenské normy.

V Americe toto hnutí přerostlo v generaci beatniků (Beat generation; Allen Ginsberg, Jack Kerouac), která poměrně dlouhou dobu ovládala umělecké – nejen literární – dění v USA a západní Evropě. Baetnici byli obecně vzato radikálnější a protestovali proti konzumu jako takovému. Hipster se neměl dostat do světa squares; tento prvek byl shodný s tvorbou rozhněvaných mladých mužů – squares ovšem nebyli chudobou svázaní ubožáci tak jako v Anglii, spíše lidé posedle se ženoucí za materiálními statky a úspěchem.

Brettonwoodský systém a cena zlata v 50. letech

Výše zmíněný rozdíl zrcadlí britskou a americkou společnost a fakt, že Amerika si stála nesrovnatelně lépe. Americký dolar například bezprostředně po válce získal podle tzv. Brettonwoodského měnového systému status rezervní celosvětové měny. Spojené státy musely garantovat směnitelnost dolaru za zlato v pevně stanoveném kurzu 35 dolarů za trojskou unci zlata. (Šlo o určitou formu zlatého standardu.) V zájmu centrálních bank ostatních států bylo zajistit postačující měnové rezervy právě v amerických dolarech. To ještě zvýšilo atraktivitu této měny a posílilo její postavení v poválečném světě. Jinými slovy ceslosvětově vznikla silná poptávka po dolarech a dolar se pro USA postupně stal "cenným vývozním artiklem". Artiklem - nad kterým ovšem tikala časovaná bomba v podobě závazku americké centrální banky (FED) vyplatit centrální bance libovolné členské země zlato za jí držené dolary. 

undefined

Obr. 1: Bretonwoodská konference

Kromě pevně stanovaného kurzu 35 dolarů za unci zlata pro centrální banky ale fungoval i běžný trh se zlatem, ve kterém byla cena zlata určována nabídkou a poptávkou. Graf 1 nám tedy ukazuje reálnou cenu zlata v letech 1945 - 1960 podle údajů z Londýnské burzy přepočítaných z liber na dolary. Na tomto grafu můžeme pozorovat jak se síla americké ekonomiky promítala do ceny žlutého kovu. Do roku 1948 se držela reálná cena zlata na 34,71 dolarů za unci. V roce 1949 došlo k dramatickému propadu ceny v důsledku poválečné krize. Podle Investopedie byla tato krize způsobena ukončováním nasmlouvaných válečných tendrů (úbytek pracovních míst) a postupným návratem válečných veteránu do USA a jejich snahou uplatnit se na obsazeném trhu práce (přebytek pracovní síly). V následujících letech se ekonomická situace v USA výrazně zlepšila díky korejské válce a souvisejícím investicím do zbrojení. Konec korejské války pak opět způsobyl částečný propad americké ekonomiky.

undefined Graf 1: Cena zlata 1945 - 1960 (zdroj: Londýnská burza) 

Vezměme Německo na milost…

Monumentální rozmach zažívalo vedle Ameriky také Německo. Spojenecká hospodářská politika, prosazovaná vedle Francie hlavně Spojenými státy, předpokládala deindustrializaci Německa, čímž se měla potlačit očekávatelná německá rozpínavost. Koncem roku 1946 však vláda prezidenta H. S. Trumana dosavadní teorii přehodnotila. Zjistila, že ekonomická renesance Evropy nemůže proběhnout bez rekonstrukce německého průmyslu. Hospodářské oživení přineslo hladovějícímu západnímu Německu zapojení do Marshallova plánu a Německo už začátkem 50. let prosperovalo tak moc, že posílilo celý euroamerický blok.

undefined

Obr. 2: Německá auta, jeden ze symbolů poválečného rozmachu

Michaela Kašičková a Michal Rost