Velká hospodářská krize

V Zeměpisu světa (v anglickém originálu Encyclopedia of World Geography) se období hospodářské krize reflektuje velmi skromně: „Přijetím Volsteadského zákona v r. 1920 byl zakázán prodej alkoholu. Období prohibice však podpořilo nebývalý vzrůst organizovaného zločinu. Hospodářskou konjukturu 20. let ukončil krach na newyorské burze r. 1929, po němž následovala velká hospodářská krize a sociální bouře nezaměstnaných. Roku 1932 byl zvolen prezidentem Franklin D. Roosevelt (1982–1945), který vyhlásil plán ozdravných hospodářských opatření. Jeho „New Deal“ však měl jen omezený úspěch a prosperitu obnovila až 2. světová válka. Vzhledem k širokému – de facto „světovému“ – tematickému rozpětí publikace je tato úspornost pochopitelná a vlastně dostačující. Pojďme si ale nyní toto temné historické období trochu přiblížit.

Na konci dvacátých let dvacátého století ekonomika prosperovala. Edwin Walter Kemmerer ve své knize "Facing the Facts: An Economic Diagnosis" uvádí, že během 20.tých let vykazovaly podniky neustálý růst. Rostoucí výnosy z podílů a vidina zhodnocení prostředků motivovala mnoho Američanů k investování do cenných papírů. Řada z těchto lidí se zadlužovala jen proto, aby si mohla nakoupit více akcií. Problémy tušil jen málokdo. Hodnota akcií ve Spojených státech amerických až do roku 1927 stále rostla. Podniky ovšem současně měly značné množství zásob a docházelo ke snižování tempa spotřeby. Růst cen akcií i přesto pokračoval až do roku 1929, kdy dosáhly maxima, což zneklidňovalo investory. Den s datem 3. září probíhal ve znamení velkého očekávání – na burze padl nový rekord Dow Jonesova indexu. Ceny ale následující den zakolísaly a 5. září klesly. Akcionáři začali masově – ale většinou nijak zvlášť úspěšně – prodávat akcie. Ve čtvrtek 24. října 1929 bylo k prodeji nabídnuto přes 12 milionů akcií, jejichž cena byla výrazně nadhodnocená. Neprodaly se a Newyorská burza v pátek 25. října ohlásila krach. Záhy oznámily bankrot i další americké burzy a odstartovala se (nejen) ekonomická deprese. Výroba se začala omezovat, peníze ztrácely hodnotu, nekontrolovatelně rostla inflace, stoupala nezaměstnanost.

Zajímavým katalizátorem krize byla situace na trhu s obilím, kterou popsal australský deník The Courier-Mail. Velmi dobrá sklizeň z roku 1928 vytvořila zásobu pšenice, která na počátku roku 1929 představovala téměř 9 000 000 metrů krychlových této obiloviny a v květnu 1929 bylo v jižních částech USA připraveno ke sklizni dalších zhruba 20 000 000 metrů krychlových. Tento přetlak na straně nabídky způsobil značný propad cen pšenice, který ohrozil řadu farmářů. V červnu 1929 se situace "zlepšila" díky suchům ve státě Dakota. Navíc neúroda v Argentině a východní Austrálii umožnila snadný export obilí do těchto oblastí. Na newyorské burze se očekávalo, že přebytek pšenice vykryje velké propady v celosvětové produkci této komodity. Díky těmto odhadům vzrostla v červenci cena pšenice z květnových 97 centů za bushel (35,24 litru) na 1,49 dolaru za bushel. V srpnu 1929 informovala Francie a Itálie o výborné úrodě i velikost úrody v Austrálii předčila původní očekávání. Tyto informace vyvolaly mezi spekulanty paniku, kterou se snažil mírnit kongres schválením dotace 100 milionu dolarů pro zemědělce. Cena pšenice se nakonec do října propadla na 1,31 dolaru za bushel.

Poznámka: Na grafu je patrný značný propad cen pšenice v roce 1929. Bystrého čtenáře jistě zaujmou enormní ceny obilí v letech 1915 - 1919. Zde si ale musíme uvědomit, že 1914 - 1918 zuřila první světová válka a pole v Evropě byla změněna v zákopy.

Krize se šířila do celého světa a dílčí státní ekonomiky – pouze s výjimkou bývalého Sovětského svazu socialistických republik – se postupně hroutily jako domečky z karet a na principu domina s sebou strhávaly veškeré sociální a rodinné jistoty. Do Evropy krize dorazila o něco málo později, ovšem důsledky byly neméně katastrofální. Churavé ekonomice podávaly jednotlivé státy pravidelné léky ve formě různých restrikcí, ovšem bez valných úspěchů. Velikou silou krize udeřila v reparacemi oslabeném Německu. Dopad na zdejší ekonomiku byl o to tvrdší díky faktu, že po krachu na newyorské burze USA přestaly Německu poskytovat rozsáhlé půjčky. Eckart Reidegeld ve své knize Staatliche Sozialpolitik in Deutschland, která se zaměřuje na historii Německa v letech 1919 - 1945 uvádí, že v roce 1932 bylo zhruba 45% Němců bez práce.

V době vrcholící krize bylo i v Československu přes milion nezaměstnaných jak v zemědělství, tak v průmyslových odvětvích. Eduard Kubů, profesor Ústavu hospodářských a sociálních dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy říká, že v roce 1930 zahraniční obchod klesl oproti roku 1929 na pouhých třicet procent. Dodává, že některé průmysly ztratily zákazníky částečně, některé pak absolutně. Jíst, i když velmi prostě, se samozřejmě muselo stále, ale odvětví estetického a rovněž exportního charakteru, jež republiku dříve živila – průmysl textilní, hudební nástroje, kvalitní obuv, galanterie, porcelán, sklo – byla v době krize mrtvá. Jako v každém kritickém období, i tentokrát se na lidském neštěstí snažili vydělat bezpáteřníci a lidé s politicky kontroverzními názory; hospodářská krize byla úrodnou půdou jak pro pravicové, tak levicové extremisty. Až v roce 1934 se ekonomika začala pozvolna dostávat z nejhoršího. Ovšem političtí mrzáci se nemínili zasetých příležitostí vzdát.

Tomáš Baťa, starší

Na závěr uveďme citát od Tomáše Bati staršího z roku 1932: „V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující.“

Michaela Kašičková a Michal Rost