Finance v 18. století - vznik bank

Kreativní schopnosti středověkých lidí spočívaly v něčem jiném než ve finančnictví. Podle Karla Polanyiho (1886–1964), maďarsko-kanadského ekonoma, filozofa a historika získala ekonomie v západní společnosti svůj specifický ráz až v 18. století, kdy se – po vcelku zdařilých snahách v předchozích dvou staletích – účelově a plnohodnotně propletla se sítěmi vyšších politických a právních, ale i běžných společenských vztahů. Totožné poučky najdeme v několika kulturních a ekonomických slovnících, také u Bartolomé Clavera, Jacquese Le Goffa a dalších historiků, ekonomů nebo antropologů.

Pro shodný výklad ale nemusíme „chodit“ na akademickou půdu – už ve vypracovaných maturitních otázkách ze základů společenských věd nalezneme odkazy právě k 18. století: „Adam Smith, narozen roku 1723 ve Skotsku, je považován za zakladatele moderní ekonomie, neboť poprvé komplexně mapuje ekonomický systém – analýza procesu výroby a prodeje, hodnota výrobku, práce, peněz i statků, nabídka a poptávka, způsob směny apod. Zavedl pojem neviditelná ruka trhu. Mezi jeho nejznámější pokračovatele patří John Stuart Mill nebo David Ricardo. Ovlivnil dokonce Karla Marxe.“ A tak dále...

Co už ale většinou v maturitních otázkách nenajdeme? Třeba fakt, že v 18. století zaznamenáváme rozkvět bankovnictví; to ostatně fungovalo už ve starém Egyptě a významněji se rozvinulo v Itálii v období renesance. Bankovnictví 17. a 18. století už ovšem nabývá ostřejších kontur a začíná se přibližovat dnešnímu stavu. Zakládají se banky na úvěrové spisy. Centrem se stává Amsterdam a Londýn. (V poslední čtvrtině 19. století na bankovní systém doléhá krize a přežívají jen nejsilnější.)

Když je řeč o bankách, nelze samozřejmě nezmínit bankovky. Jejich vznik připisujeme tomu, že mince z drahých kovů ohlodával zub času a kov ztrácel na hmotnosti, lesku i hodnotě. Aby byl kov chráněn, lidé si zvykli mince ukládat do specializovaných úschoven. Pracovníci pak vydali zákazníkovi potvrzení o uskladnění mince. Na konci vlády Marie Terezie (1717–1780) potvrzení plně nahradila mince a sama se stala oběživem. K těmto papírovým penězům, bankovkám, lidé zpočátku neměli důvěru. Nešlo jim na rozum, že „cár“ papíru a lesk mince představují jedno a totéž. Záhy se však civilizované kraje zadaptovaly; těžko si dnes dovedeme život bez bankovek představit. Stále se sice téměř všude ve světě pro znázornění menších částek používají mince, ale hodnota kovu je zanedbatelná. Jde de facto o úctu k dávné tradici – i když dnes v modifikované a nepoměrně lacinější podobě.

Zásadní je také informace o směnkách: Směnky se začaly používat jako cenné papíry, jejichž prostřednictvím se vydavatel zavazoval vyplatit držiteli určitou částku. Lidé si brzy uvědomili nevýhody. Reálná hodnota směnek byla vrtkavá, protože závisela na platební – i lidské – morálce konkrétního vydavatele. Banky proto začaly směnky vykupovat a vyměňovat je za vlastní směnky – bankovky – jež byly kryty vykoupenými směnkami nebo zlatem. Zajímavost na závěr: V Anglii byly jako směnky populární hůlky se zářezy označujícími danou částku. Hůlka se rozetnula na dvě poloviny, přičemž jednu si ponechal vymahatel, druhou dlužník. Hůlky brzy získaly význam platidla a zůstaly v oběhu až do konce 18. století.

Michaela Kašičková